IOTUNN - Kinship
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Před třemi lety přišli TRANSMISSION0 s nenápadnou nahrávkou „0“, která na první pohled rozšiřovala nekonečné řady hardcoreových variací s oblíbenými odbočkami do dalších, často zcela protichůdných žánrů. Již toto debutní album však přeci jen dávalo tušit jistou osobitost, která se projevila především v zajímavém spojení hardcoreového riffování s notnou dávkou potemnělých nálad a pasážích plných dusivé melancholické astmosféry, které ovšem dokázali hudebníci předestírat po svém a relativně neotřele. S aktuální nahrávkou „Memory Of A Dream“ to Holanďané vzali hezky od podlahy a vesměs dávají vale přímočarým reminiscencím často odkazovaných ISIS, NEUROSIS či dalších neméně citovaných veteránů žánru.
„Memory Of A Dream“ je tak deskou, která konečně naplňuje to, co předchozí „0“ převážně pouze nesměle načrtnula. Propracovanější kompozice, hutná produkce a zejména dojem celistvosti, který v žánrově poněkud rozevlátém projevu kapely hraje relativně důležitou roli – to jsou stěžejní vlastnosti, kterých si povšimnete ihned po prvním poslechu. TRANSMISSION tentokráte přitlačili na pilu – hutné kytarové riffy tu a tam v poněkud jednodušším vyznění dokonce upomenou na polyrytmické hrátky MESHUGGAH, rozprostraněný zvuk nepostrádá lehce disonantní příchuť, v níž si tolik libují KNUT, kteří se ale nacházejí na zcela opačné straně žánrového spektra. Především jsou však TRANSMISSION ještě mnohem více o přímočaré atmosféře, jejich výraz se podstatně více usadil ve sludgeových polohách, které jim ve spojení s průrazným, agresivním riffováním velmi sedí, a v gradujících pasážích, notně doplňovaných výraznou klávesovou linkou, dokáží být velmi působiví. Hardcoreové prvky již nejsou tolik „uřvané“, sametový a notně nabasovaný zvuk je znatelně obrušuje. Holanďané tak brouzdají mezi příjemnými a velmi „chytlavými“ atmosférickými pasážemi, tradičně gradujícím repetitivním riffováním, které nepostrádá náležitou technickou úroveň a hudebníci jej dokáží příjemně zkrášlit netuctovou prací se zvukem (která v některých okamžicích dokonce nemají daleko k výrazu např.chicagských YAKUZA), a akustickými polohami, které často také zastávají nejen intermezza uvnitř skladeb ale současně předěl mezi jednotlivými kompozicemi.
Jestliže má deska v začátku velmi dobře nakročeno a skladby jako „Cocoon“ či „Paracas“ a další nešetří nápady a dynamikou, ne vždy se kapele daří udržet tuto úroveň na celé hrací délce alba a tu a tam se dostaví lehký pocit nevýraznosti, což je vzhledem k jinak dosti příjemně se poslouchajícímu a zajímavé okamžiky nepostrádajícímu materiálu trochu škoda. Ve vztahu k debutu však učinili TRANSMISSION0 velmi slušný krok kupředu a na „Memory Of A Dream“ také přesně definovali svůj dříve naznačený rukopis, který je, myslím, v současné podobě celkem jasně vyčleňuje ze škatulky epigonů.
Atmosféra, potemnělé nálady, precizní instrumentace - to vše jsou TRANSMISSION0 na aktuální desce "Memory Of A Dream". Větší příklon ke sludgeovým polohám kapele padne, stejně jako masivní riffové stěny, které polehoučku nahradily dřívější, poněkud "uřvanější" projev.
7,5 / 10
Bart Waalen
- bicí
Dave van Beek
- baskytara
Leon de Groot
- kytara
Mischa van Rodijnen
- kytara, zpěv
Michiel van der Avoird
- klávesy, zpěv
1. Cocoon
2. Condor
3. Paracas
4. Dreams1
5. Fragments
6. Dying Light
7. Dreams2
8. Damn Machines
9. Unrem
10. Token
TRANSMISSION 0 se i na své další desce stále ne a ne rozhodnout, kam vlastně směřovat. Jestliže její úvod vypadá velice nadějně až výborně, tak v závěru se dočkáme několika nudných a zbytečných momentů rozmělňujících soudržnost alba. Post-hardcoreová muzika v podání těchto Holanďanů nepostrádá charisma a osobitost, ale stále je z ní cítit určitá nevyzrálost či neschopnost udělat finální a rozhodující krok.
-bez slovního hodnocení-
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.
Pětačtyřicet minut čirého utrpení. Denverská black/death metalová zrůda si zachovala až nesportovní tlak a k tomu nám ještě pořádně zčernala. Pokud se rozhodnete spočítat pasáže, kdy vám BLACK CURSE dají prostor se nadechnout, dojdete k číslu nula. Bravo.
Ze zatuchlé jeskyně vylezla trojice neotesaných Švédů a jala se kázat okrajový, primitivními instinkty řízený OSDM. Individua oděná v zástěrách z kůže ulovených zvířat třímají v pazourách prvotní nástroje a promlouvají k nám nechutným vepřovým jazykem.